*a už je před nimi Aubrey, stále bez košile i kalhot, které povolily, když se drápal ven..s dutým úderem odhodí těžkou desku na podlahu tak, až pukne na několik částí...znovu přejde až na kraj k divákům, jako na začátku, ale teď si na nic nehraje...tělo jako vytesané z mramoru studené, obrané o veškeré teplo....hruď se mu nezdvíhá..usměje se, ale není to ten nevinný chlapecký úsměv, ale starý dobrý jízlivý úsměšek Aubreyho* nenasytí někdo hladového upíra?*zeptá se skoro posměšně publika, jako by čekal, že se nějaký takový blázen najde...chvíli stojí uprostřed a v dalším okamžiku je u jednoho ze stolů, kouká se na jednoho z diváků..nasaje vzduch, jakoby cítil nějakou lahodnou vůni* co třeba vy...nebo vy..nebo snad...*objevuje se u různých stolků čím dále dravěji...už to vypadá, že se nebude na nic ptát a prostě na někoho skočí...na tváři sice má stále kamenný výraz, ale lebky ve skle jej zrazují svými široce rozevřenými čelistmi s tesáky...hranice se stále zmenšuje a v okamžiku, kdy Aubrey natáhne u stolu u podia ruku, jakoby chtěl někoho z nich chytit za bradu...vysvitne z iluze hrobky za ním skrz okno první paprsek slunce...pak se přidá dlaší a další, vynutí si svou pozornost..když se diváci podívají zpátky do míst, kde byl Aubrey, nikdo tam nestojí..je pryč a s ním i dusivý hlad a pachuť krve*