Usměje se a v očích se roztančí ledové krystalky, které ale nestudí, ale naopak hřejí. Když se rozesměje, slabě se zachvěje a i jeho moc se jiskřivě obtáčí kolem nich, jakoby žila svým životem a byla bez sebe štěstím, že může být blízko té Jean-Claudovy. Nad jeho nabídkou se mu překvapením rozšíří zorničky. V budoucnu...chybět? Je téměř hmatatelně cítit jeho nejistota, jak neví, jestli si to vykládá správně a zároveň se bojí, že si něco nalhává vidí naděje tam, kde nejsou. Děkuju ti, vážím si tvé nabídky. Znamená to pro mě víc, než si umíš představit. Řekne tiše a pohlédne mu do očí. Naposled zlehka přjede po jeho ruce na své hrudi a pak udělá jen malý krůček dozadu, ale stačí to na to, aby ta téměř dusivě napjatá, ale úžasně elektrizující atmosféra trochu povolila.
(no upřímně naprosto chápu, že ho nechce nechat odejít, přece jen ty staletí co se znají a vzpomínek, co sdílejí, se nedá prostě jen tak zahodit. Nota bene po tom, co tak pracně obnovili své křehké přátelství:)) Jooo fuuuj, to bylo hnusný...nebo ta oživlá mrtvola stažená z kůže, nebo co to bylo, jak se dostala na to oddělení miminek. To byla taky příšernost, na stupnici od jedné do deseti, bych jí dala deset a půl... prostě je Hamiltonka génius, pravda, trochu zvrácený a možná malinko narušený génius, ale to oni jsou často:D)