Jak je z toho stříbra lehce přiotrávená, stačí jen uhnout několika letícím šípům a než stihne Amona zaštítit podpůrnou palbou, zpacifikuje si je sám. Taky dobře, možná už bych se ani netrefila... Zahučí a koukne zamyšleně na Deserta v pravé ruce. Nakonec ho zajistí a zastrčí do pouzdra za pasem. Z místnosti si přivolá mačetku, otře do nějaké mrtvoly ten nejhorší marast a i tu umístí kam patří. Nakoukne Amonovi - no přes rameno asi ne, tak pod rukou - a když vidí ty vykulená očiska, jen si povzdechne, zakroutí hlavou a pakuje se ven za tou podivnou skupinkou a zakrváceným Amonem. Sama vypadá, trochu jakoby prošla rudou sprchou, přičemž je něco z té krve i její vlastní. Když už jsou skoro nahoře, narazí na Beu - celou od krve - a divně se tvářící vojáky. Beuš, co to..?! Sjede ji pohledem a preventivně se lekne, že ji snad přepadl nějakej zapomenutej záškodník. Pak jí naštěstí dojde, že to by asi těžko stála proti nim a tak usoudí, že to nic nebude. Tak tady je máš...jsou trochu zhypnotizovaný, aby je ta procházka zezdola sem nějak neto... Zatočí rukou, netřeba vysvětlovat, co by to s nima asi udělalo. A já jdu z dovolením na vzduch, furt cejtím to hnusný stříbro. Zatváří se znechuceně, protáhne se kolem Bei a vojáků a vyjde na čertstvý vzduch.
No tady to vypadá... Prohlásí když vyjdou ven a vidí těch mrtvol, válejících se všude kolem. Zamíří k autu, kterým přijela Bea, pak se otočí a zadívá se na kostel. Skoro vidí ty desítky duší, vznášejících se zmateně kolem něj, jakoby si stále neuvědomovali, že jsou mrtví. Mimoděk se slabě zachvěje, když si vybaví pohled ženy, která jí prozradila, kde jsou děti. Mrzí mě to... Zašeptá tiše sama pro sebe a připadá si tak unavená, jako už destíky let ne.