Pižmoň

[Styx]

Pižmoň severní (Ovibos moschatus)

Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: Čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: Přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: Turovití (Bovidae)
Podčeleď: Kozy a ovce (Caprinae)
Rod: Pižmoň (Ovibos)

[Styx]

Popis: Pižmoň severní je velké, zavalité zvíře se zakulacenou hlavou, dokonale přizpůsobeno silným mrazům vysokého severu. Celý je porostlý až 90 cm dlouhou černohnědou srstí, sahající až na zem. Pižmoň severní je sice menší než kráva, ale dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150 cm, jeho tělo je dlouhé 200 - 250 cm a dosahuje hmotnosti 180 až 400 kg, proto působí mohutným dojmem. Na pižmoni upoutá masivní čelenka z dotýkajícími se rohy na hlavě. Ty můžou být až 70 cm dlouhé, ohýbají se směrem dolů a k ostré špici se nebezpečně hákovitě zahýbají.

Rozšíření: Pižmoni pocházejí z chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem, proto jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Do dnešních dnů se podařilo pižmoňům přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska, kamenitou tundru na Aljašce, na západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě v horských oblastech střední Skandinávie.

Způsob života: Pižmoň severní je zvíře žijící ve skupinách - v létě žije v menších skupinách a v zimě se houfuje do větších skupin, které mohou čítat až 100 kusů. V krutých mrazech polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin.
Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pronikavý pach, podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jedná se o výměšek žláz, umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách.

Rozmnožování: Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se na sebe řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů a zvuk narážejících rohů do sebe jde slyšet na velkou vzdálenost. Boj pokračuje tak dlouho, dokud jeden samec neustoupí. Březost krav trvá 8 měsíců a telata přichází na svět v květnu. Již od prvních dnů jsou telata schopna následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy přestávají definitivně sát mléko. Jalovice jsou pohlavně dospělé v třetím roce života, býčci asi o dva roky později. Pižmoni severní se mohou dožít až 35 let.

[Styx]

Obranná strategie: U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany u býložravce proti predátorům. Při objevení nepřítele se vylekaná zvířata rychle sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadek mají vevnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uvnitř kruhu se nacházejí telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků. Zatímco proti vlkům tato technika jednoznačně uspěla, proti člověku nikoli a stala se jim osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná už od pradávna. V novodobé historii se nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů pro potřebu, musel zabít celé stádo. Pižmoni totiž hájí a neopustí ani mrtvá zvířata. Obranný pud se jim stává osudným i v dnešní době, kdy na sever proniká množství turistů. Pižmoni zaujímají kruhovou obranu i při postřehnutí malého letadla s turisty. Při přeletu je ale zachvátí panika a stádo se dává na bezhlavý útěk. Vystrašená zvířata také často udupou v panice svá telata.

Nebezpečné zvíře: Na většinu turistů působí pižmoni neohrabaně a tak se nebojí přijít blíž, aby si živočicha prohlédli nebo vyfotografovali. To se jim ale většinou stává osudným. Pokud člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je asi 50 - 100 m, zvířata ještě varují. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pak již následuje překvapivě rychlý útok. V otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje udržet od zvířat vzdálenost 200 m.

Úhyn pižmoňů: Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí převážně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko na sever. Přežene-li se v zimě déšť, rouno pižmoňů promokne a následujícím mrazem zmrzne „na kámen“. Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Šťastnější, kteří se pohybují, se přes ledový krunýř nedostanou k potravě a tak většina telat a starších kusů uhyne hlady.

[Styx]