Hlavní salon - podium

[Aubrey]

*lebečka ve sklenicích se teď v matném světle ze skla šklebí na diváky, ostrými zoubky skřípe o sklo a snaží se dostat ven...má hlad..stejně jako upír v hrobce...takový hlad, že dusivá vlna se přelije přes hlediště a sevře obecenstvu žaludky, jako by týden nejedli..horký, spalující, ostrý..řeže uvnitř..ale také dává sílu, takže se těžký keltský kamenný kříž hýbe..a pod ním se objeví ruka...k hladu se přidá strach, co bude teď..je možné cítit neslyšné vábení dravce na podiu před nimi, jehož nahá paže se natahuje směrem k nim*

[Angel]

+Kdyby neměl sto let sebeovládání a plný žaludek asi by zdrhnul, takhle jen strnule sedí a poskytuje oporu Neferet. Jen bůh ví jak mu tohle vystoupení pocuhá jeho labilní psychiku do budoucnosti+

[Lanevra]

°Civí sedíc jako solný sloup a hladově si pomlaskává. Ještě že je u stolu sama.°

[Žaneta]

+Sedí potichoučku, drtí opěradlo v ručce a jak tam sedí ve tmě, tak není skoro ani vidět.+

[Styx]

+po celém těle ji naskočila husí kůže, sápající se ruka je už vážně moc. Jen doufá, že nedosáhne až k jejich stolku+

[Neferet]

+musí se zhluboka nadechnout, aby okamžitě neutekla pryč, pomalu došla k názoru že víc už nepotřebuje tak zřetelně znát, lehoučce se obalí vlastní mocí úplně neznatelně, vnímá vystoupení, ale ne už tak sugestivně, nechce se dočkat toho, že by třeba mohla cítit jeho krmení, přitiskne se k Angelovi blíž, neví jestli by mu její ochrana pomůže+

[Aubrey]

*a už je před nimi Aubrey, stále bez košile i kalhot, které povolily, když se drápal ven..s dutým úderem odhodí těžkou desku na podlahu tak, až pukne na několik částí...znovu přejde až na kraj k divákům, jako na začátku, ale teď si na nic nehraje...tělo jako vytesané z mramoru studené, obrané o veškeré teplo....hruď se mu nezdvíhá..usměje se, ale není to ten nevinný chlapecký úsměv, ale starý dobrý jízlivý úsměšek Aubreyho* nenasytí někdo hladového upíra?*zeptá se skoro posměšně publika, jako by čekal, že se nějaký takový blázen najde...chvíli stojí uprostřed a v dalším okamžiku je u jednoho ze stolů, kouká se na jednoho z diváků..nasaje vzduch, jakoby cítil nějakou lahodnou vůni* co třeba vy...nebo vy..nebo snad...*objevuje se u různých stolků čím dále dravěji...už to vypadá, že se nebude na nic ptát a prostě na někoho skočí...na tváři sice má stále kamenný výraz, ale lebky ve skle jej zrazují svými široce rozevřenými čelistmi s tesáky...hranice se stále zmenšuje a v okamžiku, kdy Aubrey natáhne u stolu u podia ruku, jakoby chtěl někoho z nich chytit za bradu...vysvitne z iluze hrobky za ním skrz okno první paprsek slunce...pak se přidá dlaší a další, vynutí si svou pozornost..když se diváci podívají zpátky do míst, kde byl Aubrey, nikdo tam nestojí..je pryč a s ním i dusivý hlad a pachuť krve*

[Memory]

Vplýži sa potichúčky do salónu ako tieň. Keďže je dnes oblečená celá v čiernom, nie je to vôbec problém, stratiť sa v tme. Sadne si k najzadnejšiemu stolčeku a poobzerá sa ostražito okolo seba, až napokon sa jej oči zastavia na pódiu.

[Rebecca Altamirano]

Ztěžka polkne a najednou do sebe obrátí zbytek obsahu sklenky. No kurva... Vydechne tiše, opře se do křesla, hlavu si položí na opěradlo a dívá se do stropu.

(tvl mě asi iebne:P )

[Neferet]

+trhne sebou, když deska dopadne s ránou na zem, srdce jí divoce buší, nespouští z Aubreyho oči, které má mírně převřené, celé tělo má napjaté, jak očekává jestli se po někom vrhne, pootočí hlavu, aby se podívala odkud vychází paprsek slunce a mírně anižby si to uvědomila se usměje, podívá se zpět na místo kde stál Aubrey a mírně se zamračí, když zjistí že je pryč+