Predný vchod

[Kristián]

+Nejak sa mu podarí dopraviť domov. Prášky proti bolesti pomaly prestávajú pôsobiť a on si začína uvedomovať, ako veľmi dobitý je. Zťažka vystúpi z auta a musí sa chvíľu pridržať kaputy, aby sa udržal na nohách. Párkrát sa zhlboka nadýchne a vydýchne, pričom zlomené rebro ho zakaždým nepríjemne pichne do brucha. Ako tak sa narovná a pomalým krokom vojde do domu.+ Memory? Si doma? +zavolá ododverí, pridržiava sa o stenu a kráča do svojej izby.+

[Memory]

Keď uvidí Krisa v takom stave, v prvej chvíli ostane len zarazene stáť. "Č-čo sa ti stalo?" podarí sa jej zo seba napokon dostať. Rýchlo podíde k nemu, že ho podoprie, no len čo sa dotkne jeho boku, Kris bolestivo sykne a naznačí jej, aby sa ho nechytala. Pomaly sa blíži ku svojej izbe.

[Nesmrtelný]

+S togou, knihu nechal strategicky u Memory vyjde ven a obrátí se k domu. Chvíli na něj zamyšleně hledí, vzpomíná na poslední dům co měl, ale pak dojde k názoru že hotel je lepší. Tam se nemusí starat o daně a odejde pryč+

[Memory]

Ako za ním zaklapnú dvere, vyjde z obývačky, zamkne a dom ešte preistotu zabezpečí kúzlami. Potom ide skontrolovať Krisa a keď zistí, že spí jak bábätko, ide si tiež ľahnúť. Zaumieni si, že zajtra sa pôjde pekne na Mýtinku porozprávať s Beou.

[Personál]

+Pošťák zvoní třikrát. Když nikdo nedojde, položí krabicu před dveře tak, aby na ni nikdo nešlápl, ale zároveň ji ani nepřehlídl, a jelikož to je výslovně povoleno v dodacím listu, tak si tam odškrtne doručení a odfrčí.+

(Uvnitř)

+Kartička na dárku je prázdná.+

[Memory]

Ako sa vrátila zo zámku a doma nenašla brata, tak sa ešte bola poprechádzať so psami okolo jazera. Tiež si potrebovala utriediť myšlienky. A keď sa vráti a nájde pred dverami krabicu, začudovane ju otvorí. Vytiahne medvedíka a na kartičke len že je pre ňu. Ale nikde, od koho. Párkrát pootáča kartičku, akoby tam na ňu to meno mohlo vyskočiť. Potom však sklamane zvesí plecia. No nejaké tušenie má. Usmeje sa na medvedíka, pritisne si ho k telu a vojde dnu.

[Kristián]

+Zaparkuje Hummera. Ako už tradične, skôr než vojde do domu, zapáli si. Tentoraz však ostane vonku trochu dlhšie, aj keď je zima. Hľadí cez stromy na jazero a premýšľa, či nerobí chybu. Má pocit, že keď je s Beou, nedokáže racionálne uvažovať a všetka jeho rokmi cvičená chladnokrvnosť sa niekam stráca.+ Si idiot, Jake! +vynadá potichu sám sebe. Nechce s tým však prestať. Memory má pravdu, musí konečne prestať utekať, lebo život, ktorý tak zázračne získal späť, opäť premrhá. Zavrie oči a zhlboka sa nadýchne. Na jeho šále ešte stále cítiť jej vôňu, pomyslí si na jej telo v korzete a následne zahalené len v tenkej nočnej košielke. Usmeje sa a ten ľadový chlad v jeho očiach sa razom roztopí. Má čo robiť, aby hneď zas nenasadol do auta a neodviezol sa na Mýtinku. Už dávno vyhorenú cigaretu odhodí do snehu a vojde dnu, aby skontroloval Mer. Zaumieni si, že hneď potom sa vydá na Mýtinku.+

[Memory]

Napíše bratovi odkaz, oblečie si teplý, zimný kabát, vezme zo záhrady psy, zamkne a odmiestni sa na Mýtinku.

[Kristián]

+Vráti sa do Lochu a dlho len tak bezcieľne chodí z izby do izby, pričom ani na jednom mieste nevydrží dlhšie ako tridsať sekúnd. Tá bolesť, čo cíti, je taká zvieravá a neutišiteľná, že by najradšej kričal z plného hrdla a ničil všetko, čo by mu prišlo pod ruku...no neurobí to. Zadusí to v sebe tak ako vždy. Po niekoľkých hodinách premýšľania a nepokojného prechádzania sa sem a tam sa napokon rozhodne. Vojde do svojej izby, zbalí si všetky veci a napíše dva listy. Jeden nechá Memory na stole. Vysvetľuje jej v ňom všetko. Druhý pošle sovou poštou. Vyjde pred dom a starostlivo za sebou zamkne. V jazere medzi stromami sa mihne chvost nejakého veľkého živočícha, ale on sa o to nestará. Naposledy sa rozhliadne a zadíva do diaľky. Bez slova naloží svoje veci do auta, naštartuje a odíde nevedno kam.+

[Beatrix]

+Snad pár minut poté, co černý Hummer zmizí v dálce se tam přiřítí červenej. O pár milimetrů mine roh Loch house, přičemž zeď samotná strhne hrůzou. Vyskočí z něho tak trochu polonahá bea v nějakým županu a lodičkách co na sebe rychle hodila a vrhne se ke dveřím. Zvoní, buší, křičí...ale nikdo se neozve. Otočí se a dojde jí, že dojela pozdě. Sjede zádama po dveřích, sedne si na zem a zírá...někam směr jezero. Po tvářích jí stíkají slzy jako hrachy a v ruce drží zmačkanej papír.
Sedí tam tak snad hodinu, nevnímá běžící motor, nevnímá tu nehoráznou zimu a dokonce je jí jedno i když začne padat sníh. Ledovým prstem napíše do sněhu na schodek pár německých slov. Spíš automaticky se zvedne, sedne do auta, nachvílu zavře oči a zhluboka si povzdychne. Když oči zase otevře, není ani poznat, nad čím zrovna přemýšlí. Vycouve na cestu a odjede.
Sníh pomalu zasypává nápis...+ Bitte, komm zurück...