Kanclík

[Postrach]

*jen mu cuknou koutky* když to říkáš...dělám jen to, co je nutné..a být nejlepší je životně nutné.*zasměje se* jen se neboj..i když..mi všichni lidé připadají pomalí*pokrčí rameny* ale, abys neřekla, že tě předhodím lvům, tak nejdřív si tě vyzkouším sám...budeme mít na to klid...a až pak tě předhodím..*znovu cukne koutky a poslouchá, co mu povídá* hm..dobře. Ono i staré zranění se může ozvat. Já měl takhle problém s ramenem. I když bylo dávno zahojené, stačilo pár dobře mířených ran...*mávne rukou* neboj, já tě proženu..*a i když to říká mírně, vyznívá to víc než jen výhružně*

[Styx]

Proto jsem tě přece oslovila... protože jsi nejlepší +polichotí mu, proč ne, když je to svatá pravda+ Ale... dokázal bys udělat nejlepším.. no, skoro nejlepším... +opraví se+ ...i svého žáka? Kdyby byl hodně snaživý... +zkoumavě se na něj zahledí+ Tohle není moje první zranění, takže přesně vím, o čem mluvíš. I když... u tebe mě to trochu překvapuje... myslela jsem, že jsi... samoregenerační +sama se uculí tomu výrazu+ V to doufám.

[Postrach]

To nezáleží jen na mě. Popravdě, někdy to nezáleží ani na tom žáku, ale taky na jeho vlastním těle, kolik zvládne. A nemyslím jen, kolik dřiny nebo ran...I mezi lidmi jsou velmi výjimeční, kteří se mohou stát jedním z milionu. Ale to jsou opravdu výjimky. Navíc, aby se k tomu člověk dopracoval, musí cvičit odmala. A myslím od opravdu útlého věku. Každopádně. Udělám, co budu moct. Můžu ti slíbit, že se z tebe stane výborný bojovník, ale zda nejlepší...*zavrtí hlavou* to ti nedokážu teď říct. Ale mohu ti dát hned první radu. Nestarej se o ostatní a jak si mezi nimi stojíš. Dokud nebudeš připravena se s nimi utkat, je to nepodstatné. Soustřeď se jen na sebe. Nemůžeš začít s tím, že se už v duchu uvidíš na špici. Tak to nefunguje.*utne její myšlenky o nejlepších žácích* Spíš mi řekni, kdy by ti vyhovovala naše testovací hodina?*koukne do diaře na stole* dojo je zdá se docela volné...*koukne na ni zpátky* mmm.teď už ano. To byla ještě..lidská potíž. Proto ti ji otevřeně říkám. Přes rameno se mi na kobylku už nikdo nedostane.*usměje se*

[Styx]

+pozorně ho poslouchá+ Nemusím být jedna z milionu... nemusím být ani nejlepší... popravdě myslím, že na to ani nemám. Stačí mi, když budu dobrá. Hodně dobrá. Budu se ze všech sil snažit, abych toho dosáhla +říká to docela zapáleně, takže jí na tom asi opravdu záleží+ Bude mi ctí učit se zrovna od tebe a budu nesmírně spokojena, pokud mě naučíš alespoň zlomek toho, co umíš ty +pak se na chvíli odmlčí, uvědomujíc si, že se nějak rozkecala o svých touhách a cílech+ Já mohu prakticky kdykoliv, vzhledem k mému zranění mě zatím moc nenasazují. Což je vlastně jeden z důvodů, proč se musím opět dostat do formy +dodá roztrpčeně+ Záleží jen na tobě, kdy můžeš ty. Co třeba... zítra? Pozítří? +usměje se naprosto přesvědčeně+ O tom absolutně nepochybuji.

[Postrach]

Dobře. V tom případě navrhuji klidně zítřek, dokud jsi pro věc přesvědčená...*usměje se* aby sis to třeba nerozmyslela, kdyby se ti to v hlavě rozleželo...*udělá poznámku, že dojo bude jejich* budu tady, takže klidně přijd přímo do dojo, nemusíš se zdržovat na recepci. Někdo tě určitě pustí dovnitř. A pustíme se do toho.*zaklapne diář*

[Styx]

+zachichotá se+ Neboj.. nerozmyslím. Je to momentálně moje největší priorita +zvedne se z křesla+ Super, takže zítra +potvrdí. Vyřídila, co vyřídit chtěla a rozloučí se. U dveří se ještě otočí+ Děkuji... +dodá s vděčným úsměvem a zmizí v chodbě podniku+

Edit:
+jak za ní zaklapnou dveře, zvedne vítězně oba palce nahoru, jakoby právě udělala těžkou zkoušku+ Jo! +zašeptá tiše, aby ji Postrach neuslyšel a pak se spokojeně vydá ven+

[Postrach]

(lach, on slyší jak netopejr, bacha na to :D si dovedeš představit, jak asi trpí v Klubu, když se ostaní členové po nocích baví...)

nemáš zatím vůbec zač...*odvětí* jestlipak bude děkovat i zítra...*poznamená když odejde k Beccy* hm...a copak ty? taky nějaké přání? když už jsem tady něco jako Mikuláš dneska...*založí si ruce za hlavu a opře se do křesla*

[Styx]

(jsem prostě nemohla odolat napsat to )

[Rebecca Altamirano]

Sleduje jejich debatu a potutelně se uculuje, docela by ji zajímalo jak nadšená bude Styx po první lekci:P Když Styx odejde a Postrach obrátí svůj ocelově šedý pohled na její maličkost, na chvilku neví coby. Já? Já nic... i když... Zarazí se a koukne na něj, jak je tam tak spokojeně opřený. Hmm...ty se asi moc nenudíš co? Myslím ty chvíle, kdy není...do čeho píchnout. Uculí se pobaveně. Mám totiž pocit, že trochu...pohodlním. Najde po chvíli správný slovo. Teď po dlouhý době ta akce s Man mi připoměla, jak mi právě tohle chybí. Lov. Adrenalin. Vzrušení z boje. Poslední slova vysloví téměř šeptem a v očích jí zahoří zlatavé plamínky. Víš, co myslím, viď? Zadívá se mu do očí a slabě se usměje.

[Postrach]

Ne, nenudím..vždycky si najdu něco, do čeho jde..píchnout.*použije její obrat s úsměvem* Akce s Man?*chvíli mu trvá, než mu to dojde* ach to..hm..jak se to vezme..adrenalin..vzrušení z boje..jo, částečně ano, i když jak je jeden ve středu akce, přestane to vnímat. Lov? Ne. Že by mě to bavilo, co dělám pracovně? Ne. Nelíbí se mi to, nic z toho pocitově nemám, ale je to nutnost. Prostředek k...lepšímu čistšímu okolí. Tedy snad. Tahle záležitost z nadšení z bojů a bitek mě nechávají chladným*usměje se, ale nedorazí to až k očím* Na druhou stranu, trocha adrenalinu být musí, jeden pak přestane dávat pozor. A to může být nepříjemné...hlavně, co se týče stříbrných záležitostí, víš jak.*zatváří se kysele* A od doby, co..mi přibyla... dentistická kuriozita, si na tuhle stránku kolem nadšení z boje musím dávat o to větší pozor. Utržený upír z řetězu, nedobrý upír..ale to víš sama dobře...I podle toho místního plátku, co o tom psal, to musela být přímo výživná koupel...*poznamená*


(a zrovna čtu Vyhlídku na věčnost..kníík, Klub je zpátky, jen Postrach tam není :/)